FSM 8.1: Správní řízení – práva účastníka

V tomto článku bude uvedeno to, co úředníci neprosto nechtějí, abyste věděli. Totiž že máte ve správním řízení také nějaká práva. Tento článek bude současně prvním ze série článků zabývajících se správním řízením trestním jako takovým, což je proces, se kterým musejí počítat ti řidiči, kteří se v defenzívě nezalekli, nezaplatili pokutu panu policajtovi ani neuposlechli autoritativně formulovaného příkazu, a rozhodli se bránit dostupnými prostředky.

Na správní řízení o dopravním prostředku není možné napsat jednoduchou kuchařku, jako na jednotlivé relativně snadno strukturované úkony, jako bylo nahlédnutí do spisu nebo podání odporu. Pro úspěšnou defenzívu ve správním řízení je třeba chápat některé obecnější zákonitosti, na kterých stojí, a ty pak aplikovat do praxe v tom kterém konkrétním případě. Zejména je třeba chápat práva účastníka a pak zásady správního řízení.

Judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní, a v řízení o přestupku je na místě analogicky aplikovat pravidla  stanovená trestním právem, pokud samotný předpis správního práva vůbec neřeší spornou otázku a analogie není k újmě účastníka řízení. Jinak řečeno, řízení o přestupku (nebo jiném správním deliktu) přejímá principy trestního práva, pokud nejsou v přestupkovém právu upraveny.

Je třeba konstatovat, že během správních řízení o dopravních prostředcích se zcela běžně porušuje zákon. Předesílám to, aby se někdo necítil překvapen. Úředníci si vymýšlejí svědecké výpovědi, pozměňují různé důkazy, vytvářejí zcela absurdní myšlenkové konstrukce, řádně neodůvodňují své závěry a postupy a mnoho dalších. Vůbec celé správní řízení o dopravních prostředcích se často ocitá zcela v rozporu s jeho účelem a posláním. Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, dále pouze Spr.Ř., totiž ve svém § 4 říká něco o tom, že veřejná  správa  je  službou  veřejnosti.  Každý,  kdo  plní úkoly vyplývající  z  působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. Také něco o tom, že správní  orgán  umožní  dotčeným  osobám uplatňovat jejich práva a  oprávněné zájmy. Namísto toho úředníci dělají vše proto, aby dosáhli výběru sankce do obecní pokladny, což se nevyhnutelně odráží i na postupech, které používají a které pak následně připomínají hledání hole na bití psa.

Je na vás, jak daleko to necháte zajít.

Připravil jsem krátký výtah práv, které máte jako účastník ve správním řízení.

 

1. Právo být informován o zahájení řízení a být informován o řízení

K základním právům účastníka řízení je vůbec vědět, že je s ním nějaké řízení vedeno. Záhájení řízení z moci úřední je popsáno v § 46 správního řádu, informování o něm v § 47. Úřad účastníka informuje formou oznámení, oznámení  o  zahájení  řízení  může  být  spojeno s jiným úkonem v řízení.

Proti zahájení řízení se nelze odvolat ani uplatnit vůči němu žádný jiný prostředek.

Pokud o to účastníci požádají,  poskytne  jim správní orgán informace o řízení (§ 36 odst. 2 Spr.Ř.)

V případě řízení o dopravním přestupku je toto právo důležité ke správné realizaci jiného práva, totiž práva nechat se zastupovat. Od tohoto okamžiku jste totiž spolehlivě účastníkem řízení (v případě, že předtím proběhlo příkazní řízení, jste účastníkem od zahájení příkazního řízení).

 

2. Právo nechat se zastupovat

Upravuje § 33 správního řádu. Každý účastník řízení má právo dát  se zastupovat advokátem nebo jiným zástupcem, kterého si zvolí. Zástupce musí být určen na základě písemné plné moci nebo prohlášení do protokolu. Dále viz FSM 9.  V případě řízení o dopravních věcech se jedná o často využívané právo, které také leží úřadům řádně v žaludku. Motivací účastníka zvolit si zástupce může být například geografická vzdálenost ke správnímu orgánu, neznalost problematiky nebo procesní taktika.

 

3. Právo na poučení

Správní  orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené  poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

 

4. Právo být informován o významných skutečnostech v řízení.

Jedná se zejména o datum a místo ústního jednání a místního šetření, přerušení a zastavení řízení a v neposlední řadě oznámení rozhodnutí. Oznámení o těchto skutečnostech musí správní orgán účastníkům doručit do vlastních rukou nebo do datové schránky.

 

5. Právo nahlížet do spisu

viz FSM7

 

6. Právo navrhovat a předkládat důkazy

Účastníci oprávněni navrhovat důkazy a  činit  jiné  návrhy  po  celou  dobu řízení až do vydání rozhodnutí (§ 36 odst. 1 Spr. ř). Účastníci  mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko (§ 36 odst. 2 Spr. ř.). V případě, že se jedná o řízení o přestupku, platí § 73 odst. 2 obdobně.

Správní orgán je povinen se těmito návrhy zabývat a v rozhodnutí je vypořádat (§ 68 odst. 3 SprŘ).  Správní orgán musí mít na paměti i to, že obviněný z přestupku má právo požadovat předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch (čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy).

Nevypořádání těchto návrhů může mít za následek vadné rozhodnutí, protože bude tzv. nepřezkoumatelné, tedy nebude z něj možné rozeznat, jakými úvahami se při hodnocení důkazů či námitek účastníka správní orgán řídil a  jak své závěry nakonec odůvodnil. Jinak řečeno, správní orgán se může na základě svých vlastních úvah rozhodnout, že některé nebo všechny navržené důkazy neprovede, ale měl by současně srozumitelně a logicky odůvodnit, proč se jimi zabývat nebude. Dále viz § 52 správního řádu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 96/2008 – 120 shrnul velmi pozoruhodným způsobem práva účastníka řízení o přestupku a možnosti jeho procesní taktiky:

Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Podle druhé věty citovaného ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání; tím se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti – totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu. z toho nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. Protichůdné postoje obviněného v různých fázích řízení jistě nijak neusnadňují správnímu orgánu jeho činnost; to ale nemůže být důvodem pro omezení práv obviněného v odvolacím řízení. S ohledem na nutnost poměřovat práva obviněného z přestupku s právy obviněného z trestného činu lze konečně poukázat i na § 249 odst. 3 trestního řádu, který zajišťuje nepravomocně odsouzenému možnost uplatňovat v odvolání nové skutečnosti a důkazy.

 

7. Právo osobně se účastnit  ústního jednání, klást otázky svědkům a znalcům a vyjadřovat se k důkazům a tvrzením ostatních účastníků a dotčených orgánů a ke všem ostatním skutečnostem v průběhu řízení

Tato práva jsou garantována v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu provedení výslechu svědka bez přítomnosti účastníka správního řízení, aniž by byl o konání výslechu účastník předem vyrozuměn, je nezákonným upřením práva účastníka řízení účastnit se výslechu svědka. To stejnou měrou dopadá i na provádění jiných důkazů.

Vznesené připomínky musejí být zaprotokolovány. Protokol (§ 18 spr. ř.) je záznam o všech důležitých skutečnostech v řízení, který vede správní orgán. O  ústním  jednání  (§  49)  a  o  ústním podání, výslechu svědka,  výslechu  znalce,  provedení  důkazu  listinou  a  ohledání, pokud jsou prováděny  mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením  v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení se sepisuje  protokol.

V případě řízení o dopravních přestupcích se tato ustanovení uplatňují poměrně často. Správní orgány totiž výslech svědků provádějí ledabyle, pokud vůbec. Správní orgány spíše jeví tendenci vycházet z úředních záznamů PČR nebo obecní policie, ačkoli je tento postup procesně nepřípustný, a čekají, jak na to bude obviněný reagovat. Když už je výslech svědků nevyhnutelný, správní orgán jej provede, přičemž se jedná o situaci, při které je pravděpodobně nejčastěji porušován zákon. Svědecká výpověď tak spočívá někdy v načtení protokolu nebo se v důsledku neformálních vazeb mezi úředníky a policisty obě strany dopředu domluví, co má z výpovědi vzejít. Doporučuji proto se výslechu svědků vždy účastnit osobně nebo tam poslat zmocněnce.

 

8. Právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ke všem podkladům pro rozhodování

Upravuje § 36 odst. 3 SpŘ. Pokud účastník neměl možnost se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámit, je to důvodem pro zrušení rozhodnutí. Současně platí, že účatník může sdělit námitky k podkladům pro vydání rozhodnutí, například komentovat způsob zjištění některých skutečností, a správní orgán musí v rozhodnutí tyto námitky vypořádat.

V případě řízení o dopravních věcech je toto právo někdy opomíjeno nebo obcházeno, kdy správní orgán již v předvolání k ústnímu jednání prohlásí, že nařizuje ústní jednání, na nějž bude bezprostředně navazovat seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Zde správní orgán již dopředu předpokládá, že účastník nebude v ústním jednání žádné další důkazy navrhovat ani že ty existující nebude napadat, nebo že tyto jeho návrhy bude správní orgán moci ignorovat. V takovém případě je třeba preventivně zasáhnout u ústního jednání a požadovat, aby správní orgán stanovil nový termín pro seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí.

 

9. Právo na opravné prostředky

Tím může být odvolání (§ 81 Spr. ř.), které má odkladný účinek, nebo správní žaloba (k soudu) proti pravomocnému rozhodnutí.

Odvolacím orgánem v případě rozhodnutí, které vydaly správní orgány I. stupně (obecní úřady obcí s rozšířenou působností) jsou krajské úřady. V případě rozhodnutí vydaných magistrátem Hlavního města Prahy je odvolacím orgánem ministerstvo dopravy. V současné době se plánuje změna, kdy by v Praze projednávaly přestupky jednotlivé městské části a odvolacím orgánem byl MHMP.

V dopravních věcech je odvolání používáno velmi často. Správní orgány totiž postupují tak, že v I. stupni rozhodnou jakkoli, záměrně i špatně tak, aby byl řidič shledán vinným a byla vyměřena sankce. V rozhodnutí chybí řádná odůvodnění, nejsou uvedeny důkazy, nejsou vypořádány připomínky a návrhy účastníků apod. Správní orgán v takovém případě čeká, zda to bude řidiči „stát za tu námahu“ a podá odvolání. Určité procento řidičů mávne rukou a odvolání nepodá, protože buď nemají potřebné zkušenosti a museli by někoho přizvat nebo požádat, nebo tím prostě nechtějí ztrácet čas. Podle informací správních orgánů se odvolává zhruba 10% řidičů.

 

10. Právo na přiměřenou lhůtu k provedení úkonu

Viz § 39 SprŘ.

Správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud  ji  nestanoví  zákon a je-li toho zapotřebí. Popsaná situace může nastat například tehdy, když se účastník dostaví k ústnímu jednání, kde jsou provedeny důkazy, které jsou velmi rozsáhlé a vyžadují určitý čas k jejich prostudování. V takovém případě nemůže správní orgán po účastníkovi spravedlivě chtít, aby se s nimi seznámil a vyjádřil se k nim během několika minut a naopak účastník může požadovat přiměřenou lhůtu na seznámení se s příslušnou částí spisu.

 

11. Právo na posuzování dle obsahu

Podání definuje § 37 SprŘ jako úkon účastníka směrem k správnímu orgánu. Nemusí se nutně jednat pouze o listinu, i když to tak ve většině případů je. Současně stanoví, že podání podání se posuzuje  podle  svého  skutečného  obsahu  a  bez ohledu na to, jak je označeno. Nemá-li  podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami,  pomůže  správní  orgán  podateli  nedostatky  odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Správní orgán se proto nemůže postavit do pasivní role „já jsem sice vaše sdělení obdržel, ale chyběla tam nějaká náležitost a tak jsem ho nebral v úvahu“.

 

12. Právo namítat podjatost pracovníka správního orgánu

a žádat jeho vyloučení z projednávání a rozhodování o věci  (§ 14 a následující SpŘ). Účastník  řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní  dozví. Každá  osoba  bezprostředně  se  podílející  na  výkonu  pravomoci správního   orgánu  (dále  jen  „úřední  osoba“),  o  níž  lze  důvodně   předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo  jejich  zástupcům  takový  zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat  o  její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

Rozsudek NSS č.j.  3 As 2/2013 – 23 obsahuje rozsáhlou argumentaci, kdo a za jakých okolností je o námitce podjatosti oprávněn o námitce podjatosti rozhodnout.

 

13.  Právo na to, aby správní orgán rozhodoval ve lhůtách stanovených správním řádem a právo na využití opatření proti nečinnosti

Zde je třeba připomenout, že lhůty upravené ve správním řádu pro jednotlivé procesní úkony správního orgánu, typicky lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 71 Spr.ř., nejsou spojeny s žádným právním účinkem. Pokud tedy správní orgán ve lhůtě nerozhodne, neznamená to, že by už rozhodnout nemohl. Oproti tomu lhůty, které jsou stanoveny účastníkovi, zpravidla při jejich proběhnutí mají za následek zánik nějakého práva nebo vznik nějaké povinnosti. Tak například nepodání odporu v zákonné 8-denní lhůtě má za následek to, že odpor nabyde právní moci.


20. 2. 2016 D-FENS

D-FENS

Trust in God, but keep your powder dry.